Březen 2011

Ztráta kamaráda

31. března 2011 v 16:53 | BaschaOupicz
S dotyčnou jsme se dnes rozloučily několika objetími a z očích nám tekly slzy jako hrachy. Několikrát jsme zopakovaly, že si každý den napíšeme a budeme se navštěvovat, ale v krytu duše jsme obě dvě tušily, že je i ta možnost, že se v budoucnu nikdy neuvidíme. Naposledy se semnou rozloučila a šly jsme každá svoji cestou. Snila jsem o tom, abychom se loučili do konce života. Abychom se z objetí už nikdy nepustily. Bude se mě stýskat, to vím už teď. Bez ní bude třída tak tichá. Už se místností nebude rozléhat její chichotání a nebude všem rozdávat své úsměvy. Doma to bylo ale ještě horší. Pocítila jsem úzkost a z očích se mi nepřetržitě spouštěly slzy. Tuto situaci ale zachránila Sára(kočka), která mi je něžně slízala a já jsem teď připravena jít dál!
Odstěhoval se Vám někdy kamarád? Jak jste to prožívali?

Jaro

30. března 2011 v 18:45 | BaschaOupicz |  Píšu...
A je to tu zase! Vyjdu ven a pociťuju opět tu náplň jara. Sleduju, jak se probouzí ptáčkové s tím svým nádherným zpěvem. Také mně neujdou z dohledu lidé, kteří marně drží u nosu kapesník a stěžují si na tu zastrašující alergii. Někdy sice zafouká větřík, ale je tak mírný, že nám je spíše příjemný, než aby nám byl na obtíž. S nadšením vdechuju ten jarní vzduch a zdá se mi, jako bych se znovu narodila. Zdá se mi vše tak jiné, rozdílné od těch dalších období. Tak se mi po téhle nádheře stýskalo, když jsem byla zachumlaná v tenké peřině, přes kterou mi byla zima. Nebo když jsem vyrážela v několika vrstvách oblečení na lyžařské závody. Toužila jsem po tom, aby bylo jaro. Je to ale tak: jaro mě jistě brzy omrzí a já už si budu přát tu sněhovou "peřinu" zpátky. Teď si ale jara zplna užívám a v tom hodlám ještě dlouho pokračovat!
PS: na tohle téma bych toho mohla tóoolik napsat...jaro zkrátka zbožňuju!!

Úsměv

26. března 2011 v 18:36 Píšu...
Přirozený úsměv dělá člověka šťastnějším a hezčím. Když se usmějete, vyzařuje z vás příjemný pocit a mnohdy přinutí i toho druhého, aby se usmál. Můžete se vžít do role "víly", která všem spraví náladu jen pouhým úsměvem, za který nic nedáte. Do úsměvu by se ale nemělo nijak nutit. "Vykouzlí" se na vaší tváři sám, pokud pociťujete vnitřní klid. Určitě znáte ten nádherný pocit, když se usmějete na doteď zamračené miminko a ono vám svůj úsměv oplatí. Hned se pak cítíte lépe. Přála bych si, aby úsměvem oplýval celí svět a lidé měli důvod se usmívat!
PS: snad se článek líbí ;) těší mě, když se vám líbí mé články :) tak se (s)mějte hezky!

Proč píšu?

26. března 2011 v 10:49 | Bascha |  Píšu...
Psaní je pro mě jako tuha pro tužku, jako voda pro bazén. Zkrátka je to taková má náplň do života. Psala jsem už jako šestiletá nesmyslné pohádky, kde jsem se nechávala unášet svou vlastní fantazií. Byla jsem plná očekávání, když jsem měla poprvé přečíst své "velké" dílo před rodiči, jelikož nad psaním jsem strávila spoustu času. Ale má snaha dosáhla u rodičů k úspěchu. Od té doby bych bez psaní nemohla být.
Obdivovala jsem a stále obdivuju několik spisovatelů , kteří napsali mnoho knížek, které mi
také dodávají sílu a chuť psát.
PS: je to sice kraťoučký, ale je to asi vše, co bych vám napsala ohledně téhle úvahy ;) mějte se hezky...Bascha :*

Jak píšu,když mě nepřepadne můza?

22. března 2011 v 19:23 | Bascha |  Píšu...
Upozornění na začátek: tenhle článek vás nepobaví, neponaučí, zkrátka vám nic nedá. Chtěla bych psát, hrozně moc bych chtěla napsat článek, který by dával smysl a každému by se zalíbil, každému by vyhovoval. Ale co když nemám o čem psát? Co když mě nic, ale vůbec nic, nenapadá? A jak už vás nejspíš mohlo napadnout: teď je ta chvíle, kdy nemám o čem psát. Nazvala bych ho jako "článek o ničem". A pokud si myslíte, jestli vám tímhle článkem nějak napomůžu, tak to se pletete. Já sama bych v téhle chvíli potřebovala drknout a začít vnímat svět, abych napsala srozumitelný článek. Článek, s kterým bych byla spokojená já, ale především vy a silně pochybuji, že vás potěší článek takzvaný "o ničem". A na závěr bych vác pro to chtěla poprosit: pokud máte přání, o čem bych měla psát, pište do komentářů k tomuhle článku. ;)
PS: nejspíš jste si všimli, že autor je "Bascha"... Baschu ale berte jako Gabuš :)) Vlastně je má celá new blogová přezdívka Bascha Oupicz :D Je to divné, ale pokud chcete vědět, jak vznikla, dejte vědět ;) Připravte se ale na to, že se jako Bascha budu podepisovat ;D
PPS: přečtěte si znova ten závěr :D
Bye bye

Sny

20. března 2011 v 12:38 Píšu...
Sny jsou součástí každého spánku, i když si je leckdy nepamatujeme. Každý prožívá sny jinak a je zcela nemožné, že by se zdál stejný sen více lidem. Některé sny nahánějí lidem hrůzu a podivné pocity. Kolem snů existuje více než jedna otázka, kterou si většina lidí nedokáže vysvětlit: proč se zdají někomu špatné, někomu dobré sny? Čemu si tím zasloužil? Já můžu říct, že mně se zdají smysluplné sny. Když si vyslechnu sny některých mích přátel, jsem ráda za to, co se mě v noci honí hlavou. "Vrtá" mi však hlavou ještě jedna věc. Jaké sny se zdají lidem, kteří nemají umožněné vidět svět? Ta představa, jakou oni musí mít rozvinutou fantazii, je neskutečná. Říká se, že před spaním by se mělo myslet na něco hezkého, aby se nám o tom zdálo, ale nemyslím si, že by to nějak fungovalo. Většinou se totiž mé sny neshodují s myšlenkami před usnutím. Chtěla bych umět ovlivnit sny, abych se vždy do růžova vyspala!
PS: snažila jsem se napsat to bez chyb a myslím si,že se snad vydařilo!?! :D později snad přidám ještě actualy fotečku ze sjezdovky kamenec-pokud najdu foťák teda :D na fotečce je vyfocen výhled na jabloneček,ale nebylo příliš vhodné počasí,ale přesto doufám,že se bude líbit ;)

Pohádky

19. března 2011 v 18:41 Píšu...
Jsou různé. Vybrat mezi nimi by si snad dokázal každý člověk,jelikož výběr je opravdu široký. A to je právě fajn! Vždyť na pohádky se dívají i někteří dospělí lidé. Je to snad tím,že se chtějí vrátit do těch starých dětských časů,kdy měli za vzor místo rockového zpěváka,velkého Fíka? Je přeci jenom zábavné odtrhnout se aspoň na chvilku od té reality,která bývá mnohdy krutá.Vždyť pohádky nijak nezasahují do vašeho života,jako třeba horory,kdy máte mnohdy ještě dlouho po sledování strach. Smyšlený děj je u pohádek většinou legrační a dokážete se u nich skvěle pobavit. Teď je tu ale problém: číst si pohádky v knihách,v televizi,nebo sledovat oboje? Pohádka je krásná tak i tak a ani v jednom se děj neztratí,ale tak to brát samozřejmě nemůžeme. Názory jsou na to různé. Někteří tvrdí,že raději čtou knihy,jelikož se dokážou lépe vžít do toho děje a mnohdy si prý představují,že jsou právě oni tou osobou,která v pohádce vystupuje. Někdo však tvrdí,že je lepší,když nevidí písmenka,ale přímo je ten děj odehrán herci. A já to vidím tak: obě dvě varianty mají v sobě jakési kouzlo,ale když se odhodlám přečíst si knížku,trvá mě to mnohem déle,než když si pustím hodinovou pohádku,pak mám tedy děj rozkouskovaný na dílky. Knížka má ale taky svou dobrou stránku: řádky můžu číst bez přestání několikrát dokola a do kola… tedy- když se mě některá část opravdu obzvlášť líbí,můžu si jí užívat několikrát,zatím co to u televize není skoro možné. Kdybychom však rozebírali i tu finanční stránku,vyhraje zase televize! Zkrátka a dobře jsem došli k závěru: všechno má své pro a proti! A tak to je i s televizí a knížkou.

PS: těch chyb si všímat vůbec nemusíte ;D

Vzpomínka na zimu

19. března 2011 v 17:53 Foto
Na každém období je něco krásného,něco špatného,ale tento článek věnuju zimě,která pomalu odchází...
Bylo hezké chytat vločky do pusy a válet se ve sněhu,ale přesto jsem ráda,že už se nebudu muset chumlat do peřiny,přes kterou mě je i tak zima :))
Cesta obklopena stromy? Podle mě nejkrásnější foto :))

PS: plánovala jsem mnohem více fotek,ale blbne mi ukládání :// tak holt bude vzpomínání rozkouskované ;)

Neposedné botky

19. března 2011 v 17:28 | Gabuš |  Píšu...
Copak to slyším? Co to je za nepříjemný zvuk?Ach ne , sténání a naříkání botek se rozléhá široko daleko. Čím to bude? Že by doteď veselé a nenáročné botky potkalo neštěstí? Aha,že mě to nenapadlo dřív. Vždyť je Honzík marod a botky si nejspíš stejskaj.
"Kde je ten lumpík? Touhle dobou si to už štrádujeme po pěšince rovnou do školy!" pravila první botka.Co když na nás zapomněl? Napadalo jednu botku za druhou. "Tak to si líbit nenecháme!" řekly všechny jednohlasně a kráčily si to tou každodenní známou cestičkou. Doufaly si,že je Honzík dožene. Ať si jde třeba jenom v ponožkách,když na jeho staré kamarádky botky zapomenout dokáže! Najednou si však uvědomily,že bez Honzíka by ani krůček udělat neměly. Je to přeci nebezpečné chodit bez doprovodu Honzíkova palečka a ostatních jeho kolegů. Mohlo by se něco stát.A taky že se stalo! Nezbedné botky byly slyšet ještě více než prve,když se marně snažily přivolat Honzíka,aby do nich nožky zašoupl. "Koupaly "se totiž v blátě,což pro ně nebylo zvykem. Jen někdy lehce z okénka nahlédly,jak si to kamarádky z botníku Gumáky užívají. To si ještě naivně myslely,že je to docela bžunda. Najednou uslyšely známí šlápot.Postřehly,že se k nim naklání něčí ruka. Do tváře dotyčnému neviděly,na to byly dost malé,ale poznaly ho snadně podle bot. Vždyť to jsou botky toho zlého pána,který je tuze rozzlobený,když se střetneme na chodbě. Nejspíš tam nemáme co dělat. Pán botky ale položil opatrně do dlaně a teď už mu do tváře viděly.Zavedl je do jakési místnosti a hladil je trošku vlhkým hadrem. " Ten se o nás ale hezky stará!" povzdechly dojatě botky. Pak vzal pán cosi do ruky a než by řekl botky,už tu byl Honzík. Od té doby raději vždy Honzík botky informuje,když se nekoná procházka,ale botky by teď i bez toho věděly,že se utíkat nesmí. Když však vyprávěly botky kamarádkám Gumákům,co prožily,tuze je to rozesmálo.A jedna z nich dokonce pravila: vždyť je bláto fajn.
PS: Psala jsem možná až moc rychle a hotovo jsem měla za chvilku,takže podle toho bych i hodnotila ty hrubky-některé jsem už opravila,některých jsem si nevšimla :D
PSS: Pokud máte nějaký speciální přání,co tu,pište do komentů,jelikož tu máme teprve tři články a z toho ani jeden vyhovující :D