Červen 2011

POZASTAVENO!

28. června 2011 v 19:34
POZASTAVENO!

Blogy, které kopírují! - Dnešní diskuze

21. června 2011 v 17:23 Píšu...
Zatímco se některé z nás snažíme o zdařilý článek, tak dívky, které mají ve zvyku kopírovat, neprojevují snahu žádnou. Ano, jak jednoduché! Ale co kdyby to dělala každá z nás? To by přeci nešlo. A nejhorší je, že kopíráků neustále přibývá. Nevím, proč se nemusí nějaký neferový člověk snažit. Nevím, proč se naopak ti, kteří se snaží, musí dočkat zneužití jeho díla. Nevím, nevím, nevím!
-------------------------------------------
Do komentů napište:
Setkali jste se už s nějakým člověkem, který od vás kopíroval?
Kopírovavali jste někdy od někoho článek?
---diskuze jede---
PS: vím, že je to krátké sdělení, ale berte to pouze jako rozjezd diskuze ;)


"Zlo ničí jen ty, kteří by se pozdějí zničili sami?"

20. června 2011 v 18:30 | _Bascha_ |  Píšu...
Cumlala jsem si konečky svých černých vlasů, připomínajíc uhel, na který jsem momentálně civěla.Vzpomínala jsem na časy dobré, jelikož by bylo smutné, kdybych na ně zapomněla. Někdy mám zkrátka pocit, že převaha těch nekladných stránek života má takovou převahu nad těmi kladnými, že bych se nejradši do té hromady uhlí zahrabala. Třeba bych se cítila někým jiným a tak by vymizely ty špatné myšlenky. I když, dobré by možná také nepřibyly. To už je lepší cítit se mizerně než prostě nijak.
A nejlepší by úplně bylo, kdybych měla možnost to udělat a pak bych vystrašila ty malé děti, které nejspíš pospíchají ze školy. Ale maminka by se zlobila. Možná, že by to tak stejně bylo nejlepší, jelikož doposud se na mě maminka zlobila bezdůvodně. Teď bych s ní možná měla to pochopení a necítila se neustále ukřivděná.
Není třeba se ale cítit ukřivděná, někoho si to zlo muselo vybrat. Jistě je chytré a ničí jen ty, kteří by se později zničili sami.
--------------------------------------------------
Toto nejsou mé pocity!!

Dnešní den

18. června 2011 v 20:01 Píšu...
Ráno jsem se probudila kupodivu brzy, okolo šesti hodin a dělalo mě poměrně velký problém si uvědomit, že dnešní den strávím v Liberci v Babylone. A jelikož mě nelákalo procházet všechny ty atrakce, které Babylon umožňuje, tedy Aquapark, Lunapark, IQpark atd., sama, rozhodla jsem se, že pozvu i Monču ;) . Celé natěšené jsme odpočítávaly, kdy vstoupíme do Aguaparku, který jsme doposud znaly jen z letáčku. A musím říct, stálo to za to!
Postupně jsme prozkoumaly všechny tobogány a nakonec jsme si nenechaly ujít ten, který pak vedl do takového trychtýře. Nejprve jsme se šly podívat, jak to v už zmíněném trychtýři vypadá a já se musím přiznat, že už jsem uvažovala o tom, že tohle tedy riskovat nebudu. Ale než jsem se nadála, už jsem byla nařadě. Najednou předemnou byla tma, rychlostí jsem skoro nevnímala. Než jsem stihla zareagovat, už jsem byla pod tobogánem s pocitem hrdinství.
Dále jsme navštívily IQpark, kde jsme strávily spoustu času. Virtuálně jsme hlásaly počasí, mohly jsme si vyzkoušet několik labyrintů a se spokojeným úsměvem na tváří odcházely směr "Virtual Reality", který jsme měly také v plánu dne.
Zde nás zavřely do, no řekněme, vozu a pustily nám už výběr.Nakonec jsme usoudily, že nejlépe uděláme, když zvolíme takovou ledovou dráhu a nějaké ty auta(přesný název nevím). To bylo něco úžasného! Pěkně jsme si zanadávaly, když jsme viděly soupeře před sebou a s povzdechem jsme si naříkaly, když jsme uvízly ve sněhu.
Ve zdraví a plni zažitků jsme se ale vrátily domů!
---------------------------------------------------------------

Film "Alma"

14. června 2011 v 18:59 Píšu...
Pro ty, kteří film neviděli: Jedná se o příběh dívky, která postupem času ztratí zrak. Vyrovnávání s touto poruchou pro ní jistě není nejlehčí, obzvlášť, když do této doby hrála na piáno. Piáno ovládá i přes tuto postihnutí. Později se už s nemocí pomalu vyrovnává, avšak jí mrzí, že jí kvůli sleposti opustil přítel. Díky nemoci ale poznala milovaného slepeckého psa "Almu". Potkala muže, s kterým si moc rozuměla a poznala, kdo je praví přítel a kdo ne.
Jistě, není to dané do detailu, ale doporučuju spíše kouknout ;)
-----------------------------------------------------------------------------------------
JAK TO VIDÍM JÁ:vše bylo tak procítěně podané a byly chvilky, kde jsem zapomněla, že se jedná pouze o smyšlený děj, tedy o film. Herci se mi už odpočátku zamlouvali, avšak mi poslední dobou vadí, že jsou všude stejní. Pak mám při sledování něčeho jiného problém, že se mi to plete.
Do té doby to bylo pravdu famózní, ale jak přišlo nakonec...nezlobte se, ale já tomu moc neporozuměla! Tak setkala se s ním, nebo nesetkala?! Opravdu podivné!
Prosím, napište do komentářů, jak to vidíte, jaký to na Vás udělala dojem ;)

K splnění mého snu mi chybí kousek!

12. června 2011 v 19:56 Píšu...
I já sama byla překvapena svou odhodlaností napsat druhý díl příběhu "Můj chlupatý sen", který na blogu uvádím, jelikož, řekněme si po pravdě, u ničeho jsem moc tak nevydržela. Chytla jsem se vždy nějakého tématu, u kterého jsem byla přesvědčená, že to je to pravé, že o tom napíšu knihu, kterou si budou lidé kupovat po celém světě, jenže uplynulo pár dnů a já objevila nové téma a tak to šlo dokola a dokola...Nakonec mi v mé rubrice, kterou jsem si utvořila na ploše, "Knihy", bylo milión rozdělaných práci, ale žádná dotáhlá dokonce. A já teď celá rozzářená pyšně koukám na moje vypracovaný druhý díl a chci i nadále pokračovat v tomto ději. A i když mě momentálně napadá zase další téma, rozhodla jsem si, že než dokončím tento příběh, budu se držet ve vymýšlení zpátky a zatím se mi to vede. Snad se mi splní to, co už delší dobou chci, napsat něco propracovanějšího na pokračování!

Můj chlupatý sen 2

12. června 2011 v 10:02 | _Bascha_ |  Píšu...
Potřebovala jsem jít někam ven, už jsem se nemohla dívat na to, jak se všichni usmívají a to samé vyžadují po mně. Co když mi do smíchu není? Napadlo to někoho vůbec, nebo jsou všichni tak "zažraní" do svého štěstí? Monika se po mně teď nejspíš schází, napadlo mě, když jsem si zrovna vybíjela vztek házením kamenů do přehrady. To jsem nevěděla, co se mezitím odehraje.
Monika celá naštvaná zmáčkne zvonek, div samým pobouřením nezbourá dům, ale k jejímu překvapení jsem neotevřela já, avšak maminka. "Gábina už je asi na cestě k tobě!" řekne maminka, která nejspíš tuto návštěvu neočekávala. Monika nevěřícně kroutí hlavou: to zajisté ne. Nemohli jsme se přeci mihnout, to by bylo zcela nesmyslné a já jí ještě, hloupá, několikrát opakovala, že jí půjdu naproti!" Maminka si nejspíš všimla rostoucích vrásek na Moniky čele, a tak pozvala jí s povzdechem dál. "Víš, ona bývá poslední dobou dost náladová a potřebuje někoho, kdo by jí pochopil, ale je samozřejmé, že někdo takoví, koho trápí stejné věci, se nelehko hledá. A proto tě chci požádat o to, abys radost z toho tvého kocourka nedávala před ní tolik najevo. Já ti to sice přeji, ale nedá se nevšimnout toho rozruchu, kterého se v ní tvoří, když se o kocourkovi jen zmíníš!"Monice ztuhnul úsměv na tváři a začalo jí to všechno docházet. To, jak se Gábina dívala pouze skrz dveře, zatímco ostatní si Matýska hladili. Ale proč jí to neřekla? Copak už není ten člověk, kterému může říct cokoliv? V Monice se probouzel pocit, který ani ona sama nedokázala popsat.
---------------------------------------
K mému samotnému překvapení jsem byla schopna napsat pokračování ;)

Z pocitů...

11. června 2011 v 8:43 | _Bascha_ |  Píšu...
Něco jsem pociťovala na tváři, něco lechtivého. A když jsem tiše polkla, chuť se proměnila ve slanou. Och, se slzami mám tu čest, pomyslím si nepříliš nadšeně. Aspoň ty mi budou dělat společnost, když už né on.
Je to zvláštní pocit, když jste doposud měli v něčem záruku a pak se najednou vytratila a vy cítíte prázdno. Když jsem měla problém ve škole, byl tu on. Když jsem se nepohodla s kamarádkou, byl tu on. Pak mi zmizel ten "on" a zbyla mi jen touha po něm, která mě ubijí ještě více. Všechno jsem zahodila jen proto, abych mohla strávit čas s ním. Zbavila jsem se zájmů, které jsem tolik milovala. Zbavila jsem se i přátel, s kterými jsem do té doby, než jsem ho potkala, strávila každou chvilku. Cítila jsem, že jsem se narodila pro něho a on pro mě. Ale teď?!
Jistě, někoho si prostě smůla musela vybrat!
----------------------------------------------------------------
Pocity nejsou mé, ani ničí jiné!!! :))

Marná snaha

9. června 2011 v 18:04 | _Bascha_ |  Píšu...
Snažím se snažím se a snažím! Neustále vyťukávám nová písmenka na klávesnici a vznikají z toho pomalu smysluplné věty. Ano, konečně jsem dosáhla toho, po čem jsem toužila-napsala jsem článek, který dává smysl. Jsem ráda, na své dílo jsem pyšná a tak už mě nezbývá nic jiného, než stisknout na "Hned zveřejnit". Těším se na komentáře, kde si vyměníme názory s ostatními, ale místo, aby někdo napsal svůj názor, nebo něco také povypravoval, napíše mi komentář, který nejspíš je odvětěný z první věty, kterou jsem napsala. Jistě, já vím, máte toho hodně, nemáte čas si číśt mé zdlouhavé články, ale tak proč to narovinu nenapsat?! Nezlobte se, ale ono to leckdy dokáže pořádně naštvat a někdy se to potvrdí i zhlediska, kdy se mi vůbec nechce věnovat svou veškerou snahu blogu, jelikož tady se rozumného komentáře nedočkám. Tímto však nemyslím konkrétního člověka, mluvím tentokrát tak nějak obecně! Nechci házet ale všechny do stejného pytle, to jistě ne, ale zkrátka se nad tím zkuste zamyslet! :))
Ale proč toto píšu? Jistě se od těch samích lidích dočkám komentáře "Jo, já se taky někdy snažím, ale marně....teď zrovna pomáhám mamce s nádobím a on se mě rozbil talíř tyjo, to fakt dokáže naštvat!", ale tentokrát škrtím, tak bacha! :D

Můj chlupatý sen 1

6. června 2011 v 17:42 | _Bascha_ |  Píšu...
Skrze prosklené dveře jsem pozorovala dva stíny. Ten větší a širší patřil mé dobré kamarádce Monice. V jejich silných prstech se kroutilo štíhlounké stvoření. Ano, to kotě, kterého jsem se ani dotknout nemohla kvůli mé alergii. Monika si Matýska až nelítostně muchlala a on jí na oplátku olizoval tvář. V tom otevřela dveře a nahodila koutky do stran. "Ty se na něho nejdeš podívat? Jistě se spřátelíte" zeptala se nesměle. Opět mnou projel ten nepříjemný pocit viny. Copak nedokážu říct, že zkrátka nemohu? Že mám alergii? Sama jsem nevěděla, proč jsem se styděla za takovou věc, ale prostě to nešlo. Nešlo to říct. Hlava mě drnčela podobnými myšlenkami o sto šest, ale jelikož jsem se obávala, že nakonec z toho všeho bláznění budu říkat své myšlenky nahlas, jakožto se mi to stává často, vymáčkla jsem ze sebe potichu: jdeme ven? Monika nejspíš zapomněla, že byla řeč o kocourkovi, s kterým se tak ráda chlubila, jelikož se rychlosti blesku přezula, o kolo pasu si nemotorně obmotala mikinu a už si to hopsala po schodech dolů. Celá udýchaná jsem jí dohonila až v přízemí, kde jsme objevily jako maličké tajný vchod. Byl to pro nás šok, když nám jako šestiletým řekl starší bratranec, že o tomto vchodu ví prý celičký svět. My jsme totiž byly v představě, že tam kdysi pašovali pašeráci tajné zboží pro tu protivnou babu Boubalovou, které bydlí naproti. Vzpomínala jsem na naše miminkovství, až jsem si všimla, že zatímco já bádám, kde se tam vzal ten vchod, Monika už přeskákala desetkrát tam a zpátky panáka, kterého jsem sama nakreslila. Monika pak dodělala panákovi roztomilý nosík a stejně tak i ouška, že opravdu neměl daleko od reálné postavy. Daly jsme mu jméno "Pan Moga", jelikož já jsem Gábina a Monika je už zkrátka Monika , čili od každé jsme mu vypůjčily první slabiku. Pak nás napadlo, že vylezeme na tu sjezdovku, na které jsme se letos naučili jezdit. To byl prima nápad, jelikož když jsme se vyškrábali až na vrchol, chytily jsme se pevně za ruce, široce jsme se na sebe usmály a obě už jsme věděly co dělat. Chvilku jsme běželi spolu za ruce, ale pak jsme se pustily a já začala plavat ve vzduchu rukama kraula. Monika si pro změnu hrála, že je pták a její roztažené ruce zasahovaly ty mé. Bylo to hrozně fajn. A potom jsme celé zpocené padly na čerstvě posekanou trávu a chvilku jsme uvažovaly, jestli náhodou nejsme dvojčata, jelikož Monika tvrdí, že máme telepatii. Já na oko přikyvovala hlavou, ale do očí jsem se nedívala. Nechtěla jsem jí lhát. Přece jsem moc dobře věděla, že kdyby něco takového mezi námi probíhalo, už by dávno věděla o tom, že je mi jen při vyslovení nějakého chlupáče smutno. A ona by mě jistě pomohla! Ona ano, to vím na sto procent. Takže to, že jsme dvojčata, bylo aspoň v mé duši vyloučeno.
Den na to se mi zdál sen a byl opravdu divný. Zdálo se mi, že mám špičku nosu zabořenou do něčeho měkkého a hebkého. Sen neměl děj, zkrátka v něm byl znázorněn pouze pocit, že vše, po čem jsem toužila, se vyplnilo. V tom mě nějaká osoba vytrhla deku z podpaží a začala kolem mě tančit. Mé rozespalé oči jen těžko postavu rozeznali a tak jsem si začala představovat, že je v mém pokoji hodná víla. Jenže proč by víla křičela na lesy, ať se probudím? Po krátkém zaváhání jsem zjistila, že je to maminka. Kéž bych mohla v tom snu zůstat, pomyslela jsem si. Maminka se široce usmála a objala mě. Nejspíš si všimla, že jsem nějak podezřele zamyšlená, jelikož se zeptala: zdál se ti špatný sen? Což mě dostalo. Nechtěla jsem obtěžovat maminku tím, že jí budu vykládat, jak moc mě mrzí, když ostatní mluví o svých mazlíčcích a celí u toho září. "Hm", odpověděla jsem. Mamince tato odpověď nestačila, ale jelikož se drží pravidla, že do poledne se zlé sny nemají říkat, aby se nesplnili, bylo docela možné, že do té doby na to zapomene. A také, že se stalo.
-----------------------------------------------------
Možná sem někdy hodím pokračování, možná ne ;))

Bezmyšlenkovité psaní 1

5. června 2011 v 17:24 | _Bascha_ |  Píšu...
Vdechla jsem do sebe ten zašpiněný, velkoměstský vzduch a neubránila jsem se krátkému kýchnutí. Pokoušela jsem se o nalezení místa, které můžu nazývat mím královtsvím, ale vše bylo marné. O pokojíček jsem se dělila se starší sestrou, které evidentně nevadilo, že se na svět vyklubala právě ve středu všemožného ruchu. Zde, v této části, nemůžeš už ani zahlédnout veverku, jelikož jsou natolik rozumné, že jistě opustily, dovoluji si říct, "sajrajt". Vždyť zde není stromu, kterého by se nedotkl nějaký bezdomovec, opilí člověk, či jiná městská havěť, s kterou se tu potýkáme. Hnusí se mi jen pomyšlení, že už tu pro mě není místo. Každý si tu našel něco, nebo někoho, v čem má záruku. Někdo má nadání, které je tu uznávané. Někdo tu má kamaráda, či někoho jiného blízkého, s kterým si může popovídat. Ale já? Já si tu soukromničím se svým blbým pocitem.
----------------------------------------------------------
Bezmyšlenkovité psaní - v těchto článkách prostě píšu to, co mě právě napadne a tak z toho vznikají tyto malé ukázky ;)
Toto není má realita!!! Žiji v docela poklidné vesničce, v blízkosti přírody.
Omluva - byla jsem na lyžařském soustředění ;)

City mám pod zámkem, od kterého sama nemám klíč!

1. června 2011 v 19:25 | Básch:* |  Píšu...
Jistě, i já si vylévám své pocity psaním, jako mnoha lidí, kteří vlastní blog, ale trochu jinýk způsobem. Nechci své city zveřejňovat! Netoužím potom, aby si někdo četl v mích myšlenkách. To nikdy nedovolím. To je vlastnictví mého srdce a o takové věci se já nedělím. Věnuji ti sušenku, lízátko, cokoliv, ale prosím, nechtěj znát mé myšlení! Nedobívej se do mého srdce kvůli zvědavosti, jelikož já se jen tak někomu nesvěřím. To, co mám vždy po ruce, je deník, který mi city nerozmlouvá a nepodivuje se nad mou tvrdohlavou povahou. Deník mi dodává něco, co mi žádný člověk dát nedokáže! A v případě nouze jsou mé pocity řádně ukryty v místě, díky kterému by ses o mě mohla dozvědět téměř cokoliv, jenže povrch tohoto místa je natolik silný, že ti to nedovolí!
City mám pod zámkem, od kterého já sama nemám klíč!
--------------------------------------------------------------

Facebook vs. Realita

1. června 2011 v 17:11 | Básch:* |  Píšu...

Ačkoliv jsem se snažila, jak jsem se snažila, v našem malém městečku se nenašlo člověka, který by nevlastnil profil na Facebooku. Je to až zastrašující, že dnešní mládež si vybrala takového koníčka.

RIZIKA FACEBOOKU: buďmě k sobě upřímní..kde mají pedofilové větší šanci zachytit svou takzvanou "kořist" než na této sociální síti? Většína uživatelů touží po tísici přátel a tak mu nedělá problém přijmout nabídku o přátelství. Pedofil má tedy mezi několika naivními holčičkami ohromný výběr a proto nedovol, abyses obětí stal/a ty!

PŘÁTELSTVÍ NA FACEBOOKU: dá se tomuto "lovísQoání" říct přátelství? Podle mého je to vyloučené. A úplně mě irituje, když mi napíšou lidé na zeď, s kterými se skoro nestýkám, jak moc mě mají rádi. Copak už neexistuje jiný způsob, jak vyjádřit kamarádství než psát přihlouplé vzkazy na zeď?

NÁZOR NA TOTO VIDE FACEBOOK VS. REALITA:
Video je velice výstižné a nejsem jediná, která se též toho názoru zastává.
1.PŘÍPAD - zcela dokonaléé ;)
2.PŘÍPAD - s touto situací se setkávám nejvíce.
3.PŘÍPAD - zde je vidět úplná závislost ;D
--------------------------------------------------------------